Jako nadšenec zemědělské produkce často narážím na všudypřítomnou otázku: Jak to udělat, aby se lidstvo nasytilo a planeta zůstala pokud možno celá? Kdybych na ni znala odpověď, už je ze mě dávno milionářka.
Jenže neznám a nezná ji ani nikdo jiný. Jen čím dál více lidí si uvědomuje, že se s tím bude muset něco začít dělat, jinak to nedopadne dobře. Na světě se každý den rodí zhruba 370 tisíc lidí a 150 tisíc jich umírá. To dělá čistý denní přírůstek kolem 180 tisíc.
Zatímco v roce 2010 čítala světová populace necelých sedm miliard lidí, v roce 2030 se očekává osm a půl miliard a v roce 2050 deset miliard lidí.
To je celkem dost, že?
Přidejme si k tomu globální oteplování, kdy pěstované plodiny nebudou schopné donekonečna snášet narůstající vedra. Přidejme si stále více znečištěné životní prostředí, kdy není možné donekonečna vypouštět chemické látky, jak se nám zlíbí. Je jasné, že je třeba začít jednat bleskurychle.
Moderní způsoby farmaření, umělá inteligence a snaha o udržitelné pěstování si začínají nacházet své stálé místo v současných vědeckých výzkumech. Jsem jedna z těch, kteří si uvědomují, že stávající způsob hospodaření není dlouhodobě udržitelný. Zajímám se o nové možnosti a pokud je to možné, podporuji nové technologie zaměřující se na blaho planety.
Hydroponie není aquaponie
Výše uvedená slova znějí trochu jako sci-fi. Málokdo ví, co znamenají, a ještě méně lidí tuší, jaký je v nich rozdíl. Můj zájem o udržitelné zemědělství mě nedávno zavedl k Brnu, kde vyrůstá jedna z několika aquaponických farem v České republice.
O co tedy jde? Oba zemědělské systémy mají společné to, že pěstují rostliny ve vodním roztoku, ze kterého kořínky čerpají živiny. Na malém prostoru se dá pěstovat mnohem větší množství, jelikož plodiny mohou růst v patrech nad sebou a navíc nejsou nijak omezeny výkyvy počasí. Takovéto farmy tedy mohou dodávat stabilní množství plodin po celý rok.
Zatímco hydroponie využívá k pěstování rostlin konvenční hnojení chemického původu, aquaponie využívá pro systém hnojení výměšky ryb chovaných v oddělených nádržích. Ryby i rostliny žijí v symbióze, chemie je nežádoucí. Jedna farma tedy způsobem maximálně šetrným k životnímu prostředí dodává na trh současně saláty a ryby.
Nejsem technik, nebudu tedy zabíhat do provozních detailů. Vzhledem k tomu, že aquaponická farma Kaly pořádala den otevřených dveří, využili jsme i s rodinou možnost její návštěvy a udělali si hezký výlet.
Bylo fantastické na vlastní oči vidět, jak všechno funguje jako rovnovážný celek. Ve spodním patře jsou umístěny obří nádrže na chov ryb. Zde v Kalech se konkrétně jedná o pstruha duhového.
Výměšky duhového pstruha
Pro aquaponický chov se hodí více druhů ryb, nicméně jejich výběr je předmětem marketingové strategie celé farmy. V České republice je největší zájem právě o pstruha duhového, jedná se tedy o rozhodnutí na základě největší poptávky.
Voda s výměšky dále postupuje přes filtrační systém do horního patra, kde jsou na malém prostoru v několika patrech umístěny sazeničky salátů a bylinek ve vodním roztoku, osvícené umělým světlem a sycené CO2.
Uplyne dvacet osm dní, než z malé sazeničky vyroste velký salát. To je poloviční doba, než za kterou vyroste salát v obvyklých podmínkách. K tomu nezávisle na počasí, nezávisle na ročním období.
Připadala jsem si jako ve sci-fi filmu. Osobně si myslím, že tento způsob pěstování je jednou ze správných cest, kterými se lidstvo snaží o nalezení způsobu, jak udržitelně nasytit planetu. Systém uspoří vodu, energii, chemické prostředky a je mnohem úspornější na prostor než konvenční rostlinná výroba.
Jak to na mě působilo?
Aby všechno nevyznělo jen růžově, musím přiznat, že spatřit chov ryb na vlastní oči ve mně vyvolalo mírnou úzkost. Ryby plavou v nádrži pořád dokola, je jich tam namačkaných strašně moc a vypadají trochu hladově.
Není to vůbec nic proti fungování aquaponické farmy. Jedná se spíš o mé osobní preference, že soucítím s živými tvory. Je to asi i proto, že jsem se nikdy nesetkala naživo s produkcí masa. Věnuji se koneckonců rostlinné výrobě, ne živočišné. Nemohla bych být ani rybář ani myslivec.
Jako pozornost jsme při skončení prohlídky dostali čerstvě uloveného nebo spíš vyloveného pstruha a hned následující den jsme si ho upekli k obědu. Já jsem ale při jeho konzumaci nemohla přestat myslet na to, jak ryby celých 8-10 měsíců svého krátkého života jen plavou dokola a čekají, až je někdo nakrmí. Snědla jsem tři sousta (chuťově byl skvělý), ale zbytek jsem sníst nedokázala.
Farma pořádala několik prohlídek vždy po hodině a osobně byl přítomen i zakladatel a jednatel pan Michal Fojtík. Bylo znát, že svým projektem žije. Nadšeně hovořil o již odvedené práci i plánech do budoucna, které nejsou nikterak malé.
Celkově jsem nabyla dojmu, že aquaponické farmy přispívají k produktivnějšímu nasycení lidské populace bez devastujících zásahů do krajiny. Lidstvo potřebuje více podobných projektů, aby mohlo s klidem předat planetu novým generacím, našim dětem.
